#SKOBA
#BANNERS
#ITEM
#IMAGE '/user/documents/resources/webp/skba_banner-vyrobil-skoba-tym.webp'
#TITLE 'SKOBA tým'
#DESC 'Jsme parta lidí, řemeslně zručných, kreativních, svobodomyslných. Některé z nás na čas odstavila nemoc psychického či fyzického rázu, ale už jsme zpět. SKOBA je pro nás často nový začátek.'
#BUTTON 'Seznamte se'
#LINK '/o-nas'
#COLOR '#E4E4E4'
#/ITEM
#/BANNERS
#/SKOBA
Václav a Marta Pišoftovi založili chráněnou dílnu SKOBA před sedmi lety. Ve chvíli, kdy měli v plánu se rozšířit do dalších prostor, pandemie covidu zatáhla roletu žižkovského obchodu. "Byla to facka, která nás donutila dělat věci jinak," říká dnes Václav.
Nad podnik založený téměř výhradně na osobním kontaktu se zákazníky, připluly s covidovým lock-downem mraky otázek. Zavřeme definitivně? Dá se situace nějak využít? Uděláme pořádný web? Jsou naše zkušenosti vůbec přenositelné do on-linu? „Každá změna, která je opravdová, předpokládá odvahu a otevřenost,“ říká Václav. „Základ úspěchu je neuzavírat se,“ doplňuje svého muže Marta.
Text: Hynek Just
Foto: Alexandr Hudeček
Váš první diář, ještě před SKOBOU, pamatujete si na něj?
Václav: To myslíš vážně, tuhle otázku?
No snažím se dopátrat bodu nula, toho okamžiku, kdy se ve vás probudila touha dělat vlastní diáře…
Marta: To si pamatuju přesně, ta touha vznikla tenkrát ve Španělsku, když jsme procházeli jedno papírnictví a viděli ty možnosti, co v tomhle směru jsou. Tys tenkrát začal mluvit o tom, že bys chtěl dělat něco podobného…
VP: To je pravda. U nás tenkrát nebylo skoro nic. Nanejvýš moleskiny, takové ty cihličky. To měli všichni, i my.
Moleskine je tu pořád, berete ho jako konkurenci?
VP: Vždycky říkám, že co moleskine vyrobí za den, my vyrobíme za rok, když chci ilustrovat ten rozdíl. Ale ten není jen v objemu, nám šlo vždycky i o něco jako pouliční aspekt. Recyklovat něco, co vezmu z ulice a dát tomu druhý život. Starší materiály jsou pro mě zajímavější, než ty nové. Mají už něco odžito. Některé jsou nezaopatřené, něco je vysloužilé, něco si přímo říká o pomoc.
MP: Ale zároveň s tím jsme rozvíjeli i to, jak diáře udělat pro nás praktičtější, aby tam bylo všechno, co potřebujeme. To, o čem mluví Vašek, jsou spíš takové přesahy, které jsme u toho chtěli vždycky mít.
VP: Ono to je jedno s druhým. Mně na tom vždycky přišlo zajímavé vzít nějakou starou věc, která je odhozená a nechtěná a udělat z ní věc, která je jako nová. A funkční. Tím vznikne nová kvalita, nový život.
Takže po návratu ze Španělska jste začali shánět dílnu?
VP: No já jsem měl původně všechny stroje doma, tam kde mají děti teď pokoj. V něm byl dílenský stůl a na něm mašina, na které jsem začal dělat první diáře.
MP: Pak jste založili ještě dílnu s klukama…
VP: To bych do toho netahal. Založil jsem dílnu Tarakan, s kamarádama, na podobném principu, ale to se nepovedlo. Ukázka toho, když kamarádi společně podnikají a nevyjde to.
A řemeslo, to přišlo odkud? Jsi samouk?
VP: Řemeslo je Umprumka (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, pozn. red.). Chodil jsem tam napřed na kurzy pro veřejnost a potom jsem se domluvil, že tam budu chodit ještě chvíli dál. To mi dalo základ knihařiny, z kterého čerpám doteď.
PRODÁVÁME REÁLNOU HODNOTU, NE KONCEPT
Pak tu je ještě jeden důležitý rozměr dílny SKOBY jako sociálního podniku. Podobně jako vysloužilým materiálům, dáváte nové šance i lidem, kteří si sáhli na dno, většinou v rámci psychických nemocí. Jak se tohle přihodí dílně, která vyrábí diáře?
MP: Tady bych jen přidala vsuvku, že dílna měla sociální přesah už na úplném začátku, kdy tam pracovali ještě naši kamarádi, kteří byli z různých důvodů bez práce a potřebovali si někdě přivydělat.
VP: To je fakt. A ono se v podstatě až tolik nezměnilo. SKOBA byla vždycky takový přístav pro lidi, kteří se nehodí do hlavního proudu a stojí na okraji. A přihodilo se to ve chvíli, kdy jsme opustili takový ten nešikovný živnostenský způsob plácání do bot, založili jsme s.r.o. a v ten okamžik jsme si řekli, že pojedeme nanovo a bude to chráněná dílna.
MP: A pak jsme vypsali klasicky výběrové řízení, přišla spousta lidí a dali jsme dohromady tým, který funguje až na menší výpadky skvěle dodnes, tedy víc než sedm let.
Co je pro vás při jejich výběru nejdůležitější? Profesní vlohy?
VP: Profesní vlohy určitě nerozhodují. Ale táhne to k nám lidi řemeslně zručné, Milan třeba absolvoval Umprumku. Záleží nám určitě hlavně na charakteru, na tom, aby ten člověk zapadl do party.
MP: My jsme hlavně nikdy nechtěli zakládat chráněnou dílnu, která vyrábí jednu svíčku za druhou nebo jedno mýdlo za druhým a lidi si to kupují, nejčastějš jako dárky, aby ji podpořili. Nemám vůbec nic proti takovým podnikům, všechno má svůj smysl, někteří lidi jsou schopní dělat jen takovéhle práce a jsou za to rádi. Pro nás ale byla vždycky priorita, aby lidi do SKOBY chodili za diářema, kvůli tomu, co děláme. To pak dáme na stojan a někdo si to koupí. Aniž by věděl, kdo to vyrábí.
VP: Je to reálná práce, reálná hodnota, ke všemu velmi kvalitně vyrobená, což je jeden z důvodů, proč se k nám lidi vrací. Vazby diářů vydrží opravdu hodně, proto nabízíme výměnu vnitřního bloku za aktuální, vlepíme ho do původní vazby, tohle jde dělat i několik let za sebou. A to, že tu vzniká nějaká nová hodnota, je právě jedna z věcí, která u nás lidi drží. I když se u nás ve srovnání s jinými chráněnými dílnami mnohem víc pracuje.
Výkon musí být ale nižší než v komerčním podniku… Nestane se, že byste někdy nestíhali?
MP: No princip chráněné dílny je mimo jiné v tom, že každý má své tempo, rytmus práce. Někdo jede rychle a pak si udělá přestávku, někdo jiný potřebuje přestávky častěji. To my samozřejmě respektujeme. Ale zároveň říkáme, a to už při pohovorech, že máme nějaké normy, které musíme splnit. A to když se nedaří, tak spolupracovat nemůžeme.
VP: On tenhle režim taky není úplně pro každého. To myslím z obou stran. Hodně důležitá je vzájemná empatie. Základ je pochopit, v čem vlastně je to omezení, které vychází z nějaké nemoci. A jak se do toho vlézt, aby to bylo co nejvíc v pohodě. Určité věci mohou být z jednoho pohledu mínus, ale dají se přetavit i v plus.
Například?
VP: Třeba když někdo tíhne k absolutnímu perfekcionismu, tak je to obrovský přínos v tom, že jednu konkrétní věc udělá opravdu dobře. Ale více věcí najednou by mohl být velký problém. Dobrým nasměrováním tak může vzniknout naopak přidaná hodnota, obohacení.
Nebo je možné v dílně potkat kolegu Lukáše, který zákazníkovi, než si vybere diář, napíše osobní dvojverší. To se v „klasickém“ obchodě také moc nevidí…
VP: To je jen další příklad nějakého obohacení, které s těmito lidmi do dílny přichází. Konkrétně Lukáš má i svou limitovanou edici diářů nebo zápisníků, na obálky se použily jeho kresby. A když jsme pak od něj chtěli, aby napsal na kartičku k té limitované edici, která se vkládala dovnitř, něco o sobě, krátký životopis, poslal mi dva řádky: „Než napočítáš do pěti, uletím ti na koštěti.“ To je všechno.
KORONA ODHALILA NAŠE LIMITY
Dá se mluvit o tom, že by dílnu nějak obohatila pandemie covidu?
MP: Zpětně určitě dá. Mohli jsme začít dávat věci do pořádku, udělat si plán.
VP: Korona byla drsná v tom, že nám ukázala limity organického přístupu. Ono je to na jednu stranu skvělé, dobrodružství od rána do večera, ale řídit firmu organicky je vlastně dost vyčerpávající. Neměli jsme žádný dlouhodobější plán. A ad hoc reagovat v takovéhle situaci je pak těžké.
MP: Teď najednou přestali jezdit turisti, museli jsme zavřít obchod, lidi sice chodili do práce, ale nikdo naše věci nekupoval, neměl kde. Celá SKOBA byla vždycky založená hlavně na osobních setkáních.
Co prodeje přes web?
MP: Web sice fungoval, ale nebyl moc známý.
VP: Podařilo se nám pak ale získat covidovou dotaci, bylo to od Nadace Via, přímo pro sociální podniky v covidové krizi. A ta byla určená právě na vstup do on-linu, na digitalizaci. Což myslím, že se nám postupně celkem daří.
Takže covid posloužil jako vzpruha pro SKOBU?
MP: Určitě. Byla to pro nás taková facka, která nás přinutila něco dělat jinak.
VP: Ještě krátce před touhle dotací jsme se přihlásili do Google Business Academy, kam jsme měli štěstí, že nás vybrali. Kromě nás se tam dostali třeba truhláři nebo kluk, který vyráběl zubní kartáčky, Slováci, kteří navrhovali kovové součástky, hodně různorodá společnost.
Byznysová akademie pro malou dílnu, založenou na všem možném jen ne byznysu, vedenou jako sociální podnik, to vypadá jako střet dost různých světů…
VP: Google vymyslel, že udělá vzdělávací cyklus právě pro malé podniky. Nasmlouval spoustu lektorů a online jsme s nimi procházeli různá témata, která se týkají řízení, marketingu, vytváření strategií, e-commerce… zkrátka to, co jsme do té doby vůbec neznali.
MP: Celkem to bylo deset setkání na celé odpoledne, takže celkem náročné. Ale celkově super.
K čemu je taková akademie dobrá?
VP: Pro nás to bylo jako vystřelení na jinou planetu. A právě v tom to bylo skvělé. Potkáš lidi, kteří se na tebe dívají úplně jinak. A postupně ti dochází, že pokud jde o byznys, tak existují úplně jiné perspektivy, jak se na něj koukat.
MP: Takže díky googlu jsme se takhle vykopli a celá tahle zkušenost nám pak dost pomohla i při té digitalizaci, na kterou jsme dostali peníze od nadace. Člověk se najednou zaměřuje na to, co je skutečně nutné udělat.
Co to znamená konkrétně?
MP: Například jsme se bavili o tom, jestli se nějak dá dostat na stránky osobní rozměr. Lidi u nás byli vždycky zvyklí, že přijdou do obchodu, povídaj si dlouho s Vaškem, pak si vyberou…
A dá? Jde to?
MP: No věřím tomu, že ano, snažíme se o to…
VP: Hlavně si myslím, že je důležité nevnímat ty dvě sféry jako protikladné. Normální je přecházet průběžně z jedné do druhé a naopak. Otázkou pro nás ale bylo hlavně to, co je nebo není z té naší mnohaleté zkušenosti přenositelné, co jde nějakým způsobem digitalizovat. Najednou jsme byli nuceni se na to, co děláme už spoustu let, dívat jinak. A tím se vlastně člověk dozví i dost nového.
Co si od nových webovek tedy slibujete?
VP: Doufáme, že se nám podaří SKOBU zprostředkovat v on-line prostředí se vším všudy. Že to bude živější. Neznamená to nutně, že lidi budou muset jen nakupovat přes web, ale že je třeba stránky přimějí k tomu, aby se přišli podívat k nám do dílny.
MP: Zároveň bychom ale potřebovali, aby e-shop šel nahoru na obratu. Je pořád spousta lidí, i mimopražských, kteří o našich diářích neví a mohly by je zaujmout. A ty máme šanci zasáhnout právě přes on-line.
NEZALEKNOUT SE A PŘEKONAT PŘEDSUDKY
Kdybyste měli teď možnost poradit něco sami sobě nebo podobnému podniku v situaci před rokem a půl… Je tahle vaše covidová zkušenost s digitalizací a vyšším byznysem nějak přenositelná?
VP: Pro mě je základ neuzavírat se, být otevřený. Jít do věcí, které nemusí být tvoje krevní skupina, ale máš šanci přes ně získat nový pohled na věc.
MP: Tak. Nezaleknout se toho, nezavřít se. Vymyslet, co teď. Když nemůžu prodávat, nemůžu dělat workshopy, tak kam to posunout.
VP: Každá změna, která je opravdová, předpokládá velkou odvahu a otevřenost něčemu, co se ti třeba fakt nemusí líbit. I já jsem musel překonat spoustu předsudků.
Co třeba?
VP: Třeba ve smyslu marketingu. Ten jsme přece nikdy nepotřebovali, protože produkt je nejlepší marketing – což je mimochodem pravda.
MP: To sice je, ale musí se o něm někdo taky dozvědět.
VP: Tak. Jedno z těch poučení by mohlo být nebát se vydělávat.
Myslíte, že lidi mají strach vydělávat?
VP: No spousta lidí, kteří podnikají se sociálním přesahem, tak má pocit, že je to blbý, že by měli přece hlavně pomáhat… Mohou mít jistý blok brát ty věci byznysově. Vydělávat peníze nemá být zakázané slovo.
MP: Já bych to upřesnila, že je blbý vydělávat jen těmi čistě byznysovými nástroji. Že přijde obchoďák, koukne na věc a řekne, tohle nesedí, vyřadit, jen podle čísel. Zároveň bych se ale nebála poradit – když máte zajímavý produkt, nebojte se ho prodat.
VP: A právě to je na tom to těžké, nebo vlastně i zajímavé. Skloubit obojí najednou. Zisk, i když ti vlastně nejde jen o zisk, a produkt, princip. Být ostrý v obou pohledech. Jak v tom byznysovém, tak v tom sociálním. To je podle mě nejlepší model. Nejde o to vyždímat a odejít. Jde o nějakou dlouhodobou hodnotu, ať se to týká materiálů nebo lidí, se kterými pracujeme.
Nebráníte se tedy expanzi SKOBY? Dokážete si představit, že byste byli desetkrát větší podnik?
VP: Nebráníme. A pokud by k tomu došlo, tak bychom šli modelem, který funguje často při podobných podnicích v zahraničí. Tedy nepřibírat dalších X zaměstnanců a řídit vše z jednoho místa, ale vytvořit spíš síť autonomních buněk podobných těm, kterou máme teď. Tím pádem neztratit osobní rozměr.
Nebáli byste se pak, že vám dojdou materiály, které recyklujete na přebaly?
MP: Naopak. Čím víc lidí by bylo zapojeno, tím víc by bylo materiálů. Konzumní způsob života, kdy furt a furt všechno vyměňuješ, vede k tomu, že je víc a víc nevyužitých materiálů.
VP: To případné rozšíření by mělo z tohoto pohledu spíš výhody. Nakreslil jsem si to jako takový terč. Dílna je uprostřed, kolem ní je určitá komunita lidí, která k nám chodí. A když se ten kruh rozšíří, tak i množství látek a dalších materiálů, které od těch lidí dostáváme, bude výrazně větší. Budeme pak rádi, když je dokážeme smysluplně využít.
Co další produkty kromě diářů, zápisníků, skicáků a fotoalb? Budete rozšiřovat nabídku?
VP: Aktuálně máme na spadnutí prototyp prvního lustru. Za nás tedy stínidla. Technika lepení papíru na sebe podle formy, konkrétně velké dýně. Korpus svítidla nám pak vyrobí kamarád designér z betonu. Bude to nahoře organické, dole přísně designové.
MP: Dál bychom chtěli vyrábět balící papíry, penály, to-do bločky, krabice na skladování věcí, potažené látkou. To je trochu oříšek. Aby byla hezká a cenově dostupná. Už si s tím hrajeme dva roky, stovky hodin času, a pořád to není ono.
Nebát se nevydělat jako další princip?
VP: V tomhle směru nemám problém, to mi jde. Je to dobrodružství.
A co třeba pera, která byste prodávali k diářům a zápisníkům? Dobrá pera…
VP: To je všechno ve hře. Podepsat smlouvu s nějakým obrem by mohlo být výhodné pro obě strany. Mně by se líbila nejvíc pera Parker nebo Pilot. Pilot ještě víc, protože bych nejspíš musel jet podepsat smlouvu do Tokya.
Konzervativní, kulturní i kontroverzní Japonci jsou ti blízcí?
VP: Hrozně rád bych se tam někdy podíval. A je to tak, Japonce vnímám dvoupólově. Stejně tak se ale cítím i já. Jedna noha vězí v konzervativní tradici a druhá noha utíká pořád proti té tradici. Takové je i Japonsko. Pokud jde o práci s papírem, tak tam jsou kořeny spíš v Číně. Číňani se Japoncům taky trochu vysmívají, že od nich jen převzali tradiční postupy, ty zakonzervovali a dál nic.
